Drabble č. 9
„U nás se platí poctivými penězi z kovu, žádnými popsanými papírky,“ durdil se hospodský na malého chlapíka s kulatými tvářemi. Zástěru měl pokrytou moučným prachem a ruce umaštěné. „Jak mám vědět, že se jmenuješ tak jak tvrdíš. Co je to vůbec za vynález, tyhle směnky, úpisy, daleko v Číně dokonce prý platí nějakými bankovkami. Nemáš peníze, nelez do hospody.“
„Ale ta směnka je dokonale krytá,“ bránil se host. „V Chebu ti za ni pán z Frýdlantu vyplatí plnou sumu.“
Hostinský ho však nebral na vědomí. Odběhl kamsi do kuchyně, a když se vracel, provázeli ho dva chlapci od pohledu silní jako býk a také tak chytří. „Drobku, Ferdo, tenhle pán tvrdí, že nemá na zaplacení. Obraťte mu kapsy, podíváme se.“
Pohled na ty dva vyvolal v hostu hrůzu, jako kdyby byl položen na mučení. „Slitování,“ pištěl, ale to už ho oba chlapci popadli za šosy.
„Kolik to dělá?“ ozval se hlas ode dveří. Tichý, přesto jej nebylo možno ignorovat. I Drobek a Ferda se překvapeně otočili a upuštěný mužík těžce padl na zem.
„Co jsi pravil, vzácný pane?“ odvážil se zeptat hostinský.
„Ptal jsem se, kolik dělá jeho útrata.“ Muž vystoupil z rámu dveří. Klobouk, těžký rapír po boku, pár pistolí za pasem a jezdecké boty, jaké nosívají dragouni a kyrysníci napovídaly, že muž patří k Valdštejnovým důstojníkům, se kterými si není radno začínat.
„Tři-tři tolary, vzácný pane.“ Tři mince zazvonily o stůl.
„Tady máš, kup si za ně trochu zdvořilosti.“