Drabble č. 17
„Povídám ti, ty šaty byly hnědé.“
„Ty myslíš takové hodně světlé? Jak se to... Kruci.. Béžové?“
Upřesňoval Vondra poslouchaje kamarádův popis svatby jeho sestřenky.
„Ne, vole! Hnědé. Jak... Jak to tvé pitomé auto.“
„Hele, nenavážej se do mí káry! Slyšels její motor? Hotová symfonie. Dal jsem za ni čtyřista tisíc a má vyhřívané sedadla a parkovací senzory vzadu i vepředu a...“
„Jo jasně, promiň. Tak není pitomá, no.“
„...A za sekundu zrychlí z nuly na...“
„Hele, nemusíš to znova všechno vyjmenovávat. Pamatuju si to od posledně. Ty šaty však měly přesně takovou barvu.“
Vondra poněkud splasl, zbaven příležitosti vychvalovat svůj drahý Seat leon, ale jak Jirka zase spustil o šatech, pustil se do odporování se stejným zápalem.
„Ale neplácej. Odkdy mají nevěsty hnědé šaty. Všechny ženské se vzdávají v bílém. Jako každý nový domáci spotřebič.“
Dodal Vondra a spokojeně si přihnul z půllitru. Byl fakt hrdý na svou zdatnost rozumně i vtipně zdůvodnit vše, na co přijde řeč.
„Ne, vážně. Hnědé je měla!“
Nedal se Jirka.
„To spíš ty zákal.“
„Jenže ten je zelený, nebo šedý. Ne hnědý.“
„Zato její šaty byly, co?“
„Přesně.“
Vondrovi už docházelo, že tohle nebude mít konce a tak moudře změnil taktiku.
„Ale proč by na sobě měla hnědé šaty?“
Na to již Jirka neměl odpověď a ticho přerušované jen Vondrovým netrpělivým poklepáváním nohou se nepříjemně natahovalo. Pak dostal prima nápad.
„Víš co? Brnknu ségře, ta ji s tím vším pomáhala. A taky dosvědčí, že fakt byly hnědé.“
Sestra dosvědčila i vysvětlila a po telefonátu nastalo další ticho. Kletbu mlčení napokon zlomil Vondra.
„No to mě vošoustej a ohol... Slyšels to, co já?“
„To o politický korektnosti? Jo.“
Další ticho.
„Jako chápu, že se černoch může urazit, když mu řekneš negr, ale tohle?“
„Jo. Svět se musel zbláznit, když někoho napadlo, že bílé svatební šaty jsou rasistické.“