Drabble č. 22

Olenna Tyrell 

Stín 

Kráčel něčím mezi temným hvozdem a močálem s mírným podezřením, že blouzní. I přes všeobjímajíci přítmí dokázal v dáli rozeznat starobylé sídlo z kostí a černého kamene, které poodchvíli mizelo za antracitovými stromy. Bylo zde opravdu hodně černé. Proto ho upoutal záblesk jiné barvy. Spatřil dívku z profilu sedíci na pařezu s korunou jmelí na hlavě. Zelené lístky a bledá zrnka v okolní temnotě svítili. V rukou měla nůž a něco jím ořezávala.

„Přicházíš pozdě a zároveň brzy. Dej mi ještě chvíli.“

Stín nebyl o moc moudřejší, ale čekal, dokud nevzhlédla od své práce. Obrátila se k němu čelem a odhalila i druhou polovinu tváře, mrtvou, jen kosti a uhnívající maso. Nepřekvapilo ho to. Zvedla malinkou zelenou šipku.

„Líbí se ti? Ostřila jsem ji století a posvětila kázní.“

„Vypadá opravdu ostře.“

„Dala jsem si záležet. Neumíš si představit mé překvapení, když místo tebe dorazil tvůj otec. A ten můj zamířil do Valhaly, jelikož padl v boji s mrtvolou z mé říše. Jakkoliv zábavný byl tenhle zvrat, spíš mě sklamal. Třebaže jsem ráda za možnost vydiskutovat s ním jisté záležitosti, víc jsem se těšila na tebe.“

„Naplňování očekávaní mi nikdy nešlo.“

„To opravdu ne. Kdybych teď po tobě hodila tuhle šipku, nejspíš by to taky dopadlo jinak, než chci. Ale za pokus by to stát mohlo, nemyslíš?“

„Myslím, že by ses na to měla zeptat mé ženy.“

 

Dívka se ušklíbne a rozlomí šipku. 

„Radši ne. Stejně za pár desetiletí přijdeš do Hel sám.“

Když se pak vzbudil, u postele našel polámanou větévku.